Syndrom vyhoření
neboli také "Burn-out syndrom"
Pojem "burnout" (původně v podobě "burn-out") byl uveden do literatury H. Freudenbergerem v jeho stati, publikované v časopise "Journal of Social Issues" v roce 1974, a to v podstatě v rozměrech současného pojetí. Hlavní vlna zájmu o tuto problematiku se začala zvedat vzápětí, tj. na přelomu 70. a 80. let.
Burnout syndrom se nyní jako relativně nový fenomén objevuje především v zemích, procházejících od přelomu 80. a 90. let 20 století rozsáhlými transformačními změnami, kde vyhoření rozšiřuje okruh problémů souvisejících se zvládáním stresu občanů, vyrovnávajících se s důsledky těchto transformačních kroků.
V průběhu téměř 30 let výzkumu tohoto problému se objevila ve světové literatuře řada pojetí a vymezení syndromu vyhoření.
Lze však konstatovat, že většina pojetí se shoduje alespoň v následujících bodech:
1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání
2. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahujících jako podstatnou složku pracovní náplně "práci s lidmi".
3. Tvoří je řada symptomů především v oblasti psychické, částečně však též v oblasti fyzické a sociální.
4. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání a "opotřebení" a často i celková únava.
5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu jsou výsledkem chronického stresu.
Vyčerpání, pasivita a zklamání ve smyslu burnout syndromu se dostavuje jako reakce na převážně pracovní stres. Jako burnout ("vyhoření" či "vyhasnutí") bývá popisován stav emocionálního vyčerpání vzniklý v důsledku nadměrných psychických a emocionálních nároků. Nejprve byl popsán u některých zaměstnaneckých kategorií pracujících s jinými lidmi.
Později se ukázalo, že burnout syndrom se vyskytuje též v dalších zaměstnaneckých kategoriích a že se dokonce objevuje i v kategoriích nezaměstnaneckých.
Pocit jedince, že již nadále nemůže těmto požadavkům dostát, ve spojení s přesvědčením, že úsilí vkládané do vykonávané činnosti je naprosto neadekvátní nízkému výslednému efektu, vede ke vzniku vyhoření.
Vztah k pracovní činnosti – žádoucí a oblíbené, která byla dříve náplní života – se mění a stává se negativním, je provázen pocity zklamání a marnosti, až se zdá nemožné v této činnosti ještě někdy pokračovat.
Na úrovni fyzické
- Stav celkové únavy organismu, apatie, ochablost.
- Rychlá unavitelnost, dostavující se po krátkých etapách relativního zotavení.
- Vegetativní obtíže: bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, zažívací obtíže, dýchací obtíže a poruchy (nemožnost se dostatečně nadechnout, "lapání po dechu", atd.).
- Bolesti hlavy, často nespecifikované.
- Poruchy krevního tlaku.
- Poruchy spánku.
- Bolesti ve svalech.
- Přetrvávající celková tenze.
- Zvýšené riziko závislostí všeho druhu.
- Zásahy do rytmu, frekvence a intenzity tělesné aktivity.
Na úrovni sociálních vztahů
- Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob
- Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami, majícími vztah k profesi.
- Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (plán či harmonogram práce, zpracování výsledků, dohoda nových či náhradních termínů).
- Nízká empatie (projevuje se často či téměř vždy u osob s původně vysokou empatií).
- Konkrétně-operační styl myšlení.
- Postupné narůstání konfliktů (většinou však nikoli v důsledku jejich aktivního vyvolávání, ale spíše v důsledku nezájmu, lhostejnosti a "sociální apatie" ve vztahu k okolí.
Zdroj stránka paní Marty Boučkové
